Gustáv Murín debatuje s Jiřím Suchým (ukážka z knihy Triplet/Trojhlas: Lasica – Suchý – Štepka)…Zaraďujeme tento zaujímavý rozhovor, hoci sa priveľmi nehodí do Humorikonu, no český spevák Jiří Suchý je človek so zmyslom pre humor, čo možno vydedukovať aj z uvedeného rozhovoru:
Stretávame sa vo chvíli keď po desaťročiach úspešného pôsobenia vášho divadla nastala kríza finančná, čo je pre divadlo kríza priam existenčná. Ale váš slávny kabaret „Jonáš a tingltangl“, kde ste účinkoval len s Jiřím Šlitrom, jednou slečnou a malou sprievodnou hudobnou skupinou, vznikol vlastne tiež z krízy, kedy zo súboru divadla Semafor odišlo hneď niekoľko hviezd, ako Eva Pilarová, či Waldemar Matuška…
– Ono to bylo celkem zákonité, protože my je nemohli platit tak, jako kdyby byli na volné noze. Tehdy měli za koncert v Lucerně osm set korun. Dnes by to byl směšný obnos, ale my jim tenkrát mohli dát na měsíc zhruba dva tisíce. A když udělali vlastní turné, tak při pouhých deseti vystoupeních vydělali za měsíc až čtyři krát tolik i víc.
Ako to teda s nimi u vás končilo?
– To bylo případ od případu. Třeba u Waldy to bylo tím, že byl bohém. Já ho měl rád, byl bezva kluk, ale naprosto nezodpovědný. Tak třeba jednou mi volali z Kladna a zastihli mně, protože jsme ten den nehráli, a ptali se, co je s panem Matuškou: „My tady máme plný sál a čekáme ho už hodinu“. A já věděl, že v ten večer vystupuje v Kobylisích…
Nebo jsme jeli na zájezd do Berlína a vraceli jsme se ráno, protože jsme měli večer představení. Ale Walda přišel, že tam má kamarády a oni ho svezou. Já ho varoval, ale nedal si říct. A tak tam zůstal na oběd a když už vyrazili, na dálnici padla mlha a oni jeli krokem. No a my museli zrušit představení, protože on tam byl tou hlavní hvězdou.
To byl jeden průšvih za druhým, tak jsem mu dal podmínku, ale to nepomohlo a tak jsem mu tu výpověď musel dát. Ale pořád jsem si myslel, že to bude jen odstrašující prostředek a on se vzpamatuje, jak kupříkladu Ferdinand Havlík. Tomu jsem taky musel dát výpověď, ale on pak přišel, že si to vzal k srdci, tak jsem tu výpověď samozřejmě zrušil. Ale Walda ne, ten měl svou hrdost a odešel do Rokoka…
…rozišli ste sa, ale spolupráca pokračovala?
– Naše rozchody nebyly základem nějakého nepřátelství. Dva roky na to, co Pilarová a Matuška odešli ze Semaforu, hráli oba v našem filmu „Kdyby tisíc klarinetů“, o něco později jsem psal texty pro Karla Gotta a tak to bylo i mnohými dalšími, co od nás odešli – kromě těch, co odešli na věčnost. Pro ty už jsem nic nepsal.
Ale to „jonášovské“ riešenie s účinkovaním Šlitra bolo dosť riskantné a boli o tom aj pochybnosti. On bol predsa tak nesmelý a mĺkvy, že ho vraj pre to Rybín. Prvý krát spieval sám vlastne ako záskok, keď na predstavenie neprišiel Jelínek v Laterne magike a populárnu pesničku „Motýlek“ nemal kto zaspievať. Vraj ste si toho prvého „Jonáša…“ preventívne overovali kvôli Šlitrovi najskôr v Zlíne…
– To bylo tak, my šli do Zlína na zájezd a poněvadž jsme tu hru měli už z větší části nastudovanou, tak jsme si to tam šli ověřit. A to jsem ještě neměl dopsanej poslední obraz. Tak jsme si slíbili, že to uděláme cestou, ale to jsme se bavili a vůbec se nám nechtělo do práce. Přijeli jsme tam a řekli jsme si, že to uděláme v divadle před představením. Ale tam bylo zamčeno a tak jsme si šli někam sednout a zase nebyla ta tvůrčí atmosféra. A tak, když jsme měli začít hrát, řekl jsem inspicientu Hrabánkovi ať ke mně přes přestávku nikoho nevpouští, že píšu ten konec. A opravdu, ten tlak krátkosti času udělal své a já to napsal tak, aby Jiří Šlitr do toho řekl jen dvě věty, takže jsem měl na závěr vlastně monolog, který jsem si řekl svými slovy, a končili jsme písničkou „Nemusíš se o mně bát“, kterou jsme měli v zásobě. Tu jsme pak na skutečné premiéře v Praze vyměnili…
Mimochodom, známy komik Císler robil režiséra v Semafore sedem rokov a zrežíroval u vás aj historicky najúspešnejšie predstavenie „Kytice“ a predsa od vás tiež odišiel. V samých začiatkoch môjho vstupu do kultúry ma jeden známy slovenský prekladateľ varoval, že robiť umenie – to je raj, ale organizovať kultúru – to je peklo. Vy ste bol aj ten organizátor, prečo taká úspešná spolupráca skončila?
-To vám můžu říct přesně. Když režíroval „Kytici“, „Elektrickou pumu“, nebo „Zuzanu v lázních“, to byl svátek porozumění. Pak měl jinou práci a když se vrátil, aby režíroval „Kdyby tisíc klarinetů“, najednou byl jiný. Třeba čtvrt hodiny režíroval slečnu, co tam měla jen malou větičku, ale on od ní chtěl něco „dionýsovského“ a protože tomu nerozuměla, tak to říkala pořád stejně. Tak jsem zjistil, že po týdnu zkoušek jsme nenazkoušeli ani jeden obraz. A mělo jich být pět. Takže když v ten den odešel, nechal jsem tam soubor a udělali jsme kus práce sami. Nebylo to lehké…
A ako ste sa rozišli?
-No, on to jako skončil a vůbec si nevšim, že jsme si to vlastně udělali téměř sami. A pak jsme ho už neangažovali.
Ale vy ste si nesadli ani s Jánom Roháčom…A to bol predsa veľmi úspešný režisér. Lenže vy ste sa nezhodli vraj už pri hre „Zuzana je zase sama doma“…
-Ano, ale to byl zase jiný případ. Já ho jako režiséra uznával, ale ne pro Semafor. On byl vždy na efekt, blýskavý saka a tak. Například ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ jsem měl představu, že to odehraje třicet zarostlejch vojáků na nějaký zapomenutý posádce a každýho si budeme pamatovat, protože každý bude jinej. A on tam najednou dotáh dvě stě vojáků v jakoby amerických uniformách operetního rázu a všichni pořád jásali. On byl režisér nesmírně efektní a já to chtěl jinak. Třeba „Dobře placenou procházku“ jsem si představoval v nějakým starým vinohradským činžáku, kde se v koupelně ještě topilo v kamnech. A aby tam byli starý kachlíky s ornamenty. To ne, on tam naopak nakoupil to nejmodernější zařízení a ještě se ty kachlíky prosvěcovali. Což bylo efektní, ale já trpěl.
Já byl vždy za divadlo, které nestojí na povrchních efektech. Moje první žena do nové hry nejraději přešívala staré kostýmy. Říkala, že ty už mají v sobě člověčinu. Když všichni nastoupí na premiéru jako z módního salonu, tak už to nemá tu poezii. To byli s Roháčem dva zcela odlišné pohledy. A proto jsme se neshodli…
Ale napokon on robil veľmi úspešné televízne programy a vy nie. Napríklad dostal do televízie „Návštěvní dny“ Šimka a Grossmana… A predtým napríklad aj Lasicu so Satinským v slávnych televíznych Bumerangoch…
-No, já měl zákaz, kdežto Šimek a Grossman byli preferovaní. Ten zákaz nikdo nevyslovil. A když jsem přišel do televise se scénářem, tak mně přijali velice vlídně a za tři dny volali, že nemají přenosové vozy. Jednou mně obsadili do nějaké show, protože režisér netušil nic o mém zákazu a když se to dozvěděl, tak nechal na produkční, aby mi, chudák, vysvětlila, že je v tom programu přespříliš mužů a zrovna já přebývám. Takhle se vykrucovali, dokonce mi tvrdili, že je v televizi „přesemaforováno“. Tak jsem šel bláhově za Šimkem a jeho tehdejšími partnery, jestli by se nevzdali toho označení Semafor a nechali si jen to svoje. Ale nechtěli o tom ani slyšet.
A pak už se ten můj zákaz účinkování na obrazovce stal veřejným tajemstvím a jistá soudružka Balážová, která ideologicky vládla televizi, řekla, že do televize už za žádnou cenu nesmím a dodala „ať si shnije na tý svý faře“…
Od roku 1969 ste bol fakticky pod stálym stresom pokusov o Vaše vytlačenie na perifériu kultúry a likvidáciu popularity divadla, ktoré ste založil. K tomu trenice s ďalšími skupinami. A keď ste vzácne mohlo robiť televízny film ako bola „Růže pro Oldřicha Nového“, tak Vás zasa niekto udal z prostredia Semaforu. Režisér toho filmu Adler sa z toho zrútil a skončil v nemocnici. Ako to, že vy ste tomu všetkému odolal v zdraví?
-Je to tak, já se nesesypal z ničeho. Tak třeba když jsme přišli o divadlo v Karlíně. Čtrnáct dnů předtím jsme ho privatizovali, pak přišla staletá povodeň a bylo po divadle. Nejčastější otázka novinářů pak byla: „Kde jste vzal tu sílu pokračovat“? Ale já žádnou extra sílu nikde nebral. Jen jsem si řekl, že teď jsou povodně aktuální téma, na to budou lidi chodit a budeme to hrát po různých divadlech a snad někde zapustíme kořeny. Já se vždy díval dopředu. Ani jsem se nešel podívat na to naše vytopený divadlo. Místo toho jsem hned ten den sednul a začal psát a do sedmi týdnů byla premiéra. A ještě jsem k tomu namaloval plakát.
No ale predsa, nemal ste pocit zmaru z toľkých nerealizovaných projektov? Sám ste vo svojich inventúrnych pamätiach písal, ako Vám vtedy na Barrandove zvykli „prijať“ scenáre, aj ich vytlačiť s hlavičkou Čs. filmovej tvorby a nikdy z toho nič nebolo. Pripomína mi to až beštiálne cynické duševné týranie, ale predviedli v sovietskom Rusku na slávnom botanikovi N. I. Vavilovovi, ktorého zavreli v rámci nezmyselných stalinských čistiek. Aby bol predsa užitočný, požiadal, či smie vo väzení napísať učebnicu botaniky. Nechali ho to veľké dielo dokončiť a potom ho pred ním spálili…
Ako ste s týmto truc podnikom a nezmyselnými prekážkami dokázal vyrovnať?
-Já to měl vyvážený ohromnou radostí. Zatímco všemožná strana se mně pokoušela všude udusit, já jezdil po republice za mladými lidmi, kteří ani nevěděli, že mně nemůžou zvát. Až po několika letech na to z partaje přišli a zase zakázali. Nebo jsem dělal komentář pro kreslený film v Ostravě. Takhle jsem jim unikal a děsně mně to bavilo…
V už spomínaných pamätiach opisujete stretnutie s básnikom Jaroslavom Čejkom, ktorý sa koncom roku 1989 na pár mesiacov stal šéfom kultúry v komunistickom Ústrednom výbore. Prekvapila ma tá ochota na stretnutie, keď už bola moc komunistov v koncoch…
-No, já jsem tu ochotu projevil, abych dal najevo, že si cením ten jeho zájem i odvahu nám nabídnout ruku. Tak jsem se s ním sešel, ale pochopitelně už to k ničemu nevedlo. Pak se po pár letech ozval dopisem, ale už nevím, co to chtěl. A já si řekl, že mu určitě musím vyhovět, ale ten list se mi ztratil. Já tím pak trpěl celý leta, že on si myslí jakej jsem už na něj nafrněnej, když není ve funkci. A letos jsem dostával cenu a on tam byl, tak jsem mu to vysvětlil.
Já mám totiž krabice plné dopisů, některý ještě neotevřený, a jsou jich tisíce. A pořád si říkám, že odpovím na ty nejdůležitější. No ale když teď mám napsat tolik her a ještě režírovat, tak to zase nestihnu…
Paradoxne k toľkým zlým skúsenostiam sa v novembrovej revolúcii napríklad pán Lasica len mihol na tribúne, rovnako pán Štepka, a viac sa o politiku nezaujímali. Ani som nepostrehol, že by sa pokúšali vrátiť to trápenie za predošlé roky ich pôvodcom. Dokonca pán Štepka v rozhovore so mnou poznamenal, že niektorých „zakazovačov“ z predošlého režimu stretol po rokoch opäť plných energie a sebadôvery niečomu prekážať, keď už nemôžu zakazovať. Ako to bolo a je s vami?
-Když bylo po převratu, kde i já jsem stál na tribuně, vyřídil jsem si účty s minulostí naším představením „Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací“. Jako název jsme tu použili první verš refrénu písničky Voskovce a Wericha. Dostali jsme za to dílko cenu České národní rady a tím naše politické aktivity skončily. V televizi jsme se několikrát účastnili politicky zaměřeného programu „Večírek nejen pro zvané“ a tam se mi zprotivilo dělat satiru proti novému režimu. Dělat satiru protože se to smí, mi nesedělo. A dělat jí tehdy když se nesmělo, to nešlo…
Je predstavenie ako zákon, že sa musí vždy odohrať? Aj za takú cenu, že keď ste točili s Dádou Patrasovou v Postupimi, tak ste sa každý večer vracali odohrať v predstavení „Sladký život blázna Vincka“, až z toho Patrasová ochorela vyčerpaním? Nešlo zrušiť pár predstavení?
-Natáčeli jsme týden a celý ten týden byla představení vyprodána. A vracet lístky za celej tejden, to jsem si nedokázal ani představit. Takže to dopadlo tak, že po představení už na mně čekalo auto a vzali mně do Postupimi. Tam jsem přišel kolem čtvrté ráno, ubytoval se, v půl osmé mě vzbudili, šel jsem na plac, točil do dvanácti, pak mi dali na cestu nějaký balíčky s jídlem, takže jsem obědval v autě a trochu si pospal… Dojeli jsme a já šel do šatny a na jeviště. Takhle den za dnem a Dáda to tempo nevydržela…
Vy ste sa ale ešte pribral ten nápad s vystupovaním v nočnom bare. Niečo jako tingl-tangl. Kde ste na to bral toľko energie? Mal ten Tingtangl vôbec šancu na úspech?
-No to měl být takový intelektuálský bar. A nepochodil jsem, protože tam opravdu začalo chodit intelektuálské publikum. Třeba přišel Miloš Kopecký, ale zase tam přestali chodit Němci se rozšoupnout. Oni neznali ceny za šampaňské, tak si mohli číšníci říct jakoukoliv přemrštěnou cenu. A právě ti číšníci mně upřímně nenáviděli a dělali naschvály. Jednou jsem tam přišel a byl tam jedinej host. Pak mi z kapely, co tam hrála před námi, řekl jeden muzikant, že jen deset minut před mým příchodem strhli cedulku, že dnes se nehraje. A my jsme museli pro toho jednoho hrát. Ti číšníci stáli bokem a smáli se tomu. No, nejradši bych s tím praštil, ale pak jsem to podržel až do konce sezóny, abych se jim trošku pomstil.
V jednej zo svojich kníh ste odhadlo ideálnu kadenciu humoru na jeden vtip na minútu predstavenia, to je 120 dokopy. Na 7 hier to je až 840 vtipov. Vy ste tých vtipov musel navymýšľať už tisíce!
-A víte, že se tomu sám divím. Ale dlužno zaklepat, že naštěstí se ty lidi vždy zasmějou a divadlo burácí smíchem…
Máte zásobáreň vtipov?
-Mám v počítači rubriku „Nápadník“ a tam si zapisuji náhodné nápady. Ale málokdy se to hodí do hry, co zrovna píšu.
Neopakujú sa vám po toľkých rokoch vtipy? Ako u hudobníkov…
-To nevím, ale stalo se mi to s muzikou. Ale to bude už 30 let. Napsal jsem písničku i s hudbou a tu jsme nahráli. Byl jsem na ni pyšnej. Uběhli 2-3 roky a já si v autu přehrával staré kazety a poslouchám, že tu písničku zpívá Gilbert Bécaud. A skoro doslova jsem ji od něj opsal v dobrý víře, že jsem ji vymyslel. Naštěstí to nebyla známá píseň, tak mi to prošlo…
Vy ste si začal s filmom veľmi skoro. Prvý váš amatérsky snímok z roku 1956 sa volal „Napříč a nazpět“ a ako komparzista ste sa zjavil už u Oldřicha Nového vo filme „Sobota“. Konečne ste sa dostal k profesionálnej práci filmom „Nevěsta“ a práve pre to nasledovali rozpory so Šlitrom. Slávnemu filmovému muzikálu predchádzal film „Bylo nás deset“, veľkú rolu ste si zahral aj v „Zločine v šantánu“ či „Dobře placené procházce“. Potom nastala normalizačná, vynútená pauza. Po roku 1990 ste založil aj vlastnú filmovú spoločnosť, s ktorou ste natočil celý rad filmov. Tie sa ale nedostali na obrazovky, ani do distribúcie…
-Teď ty filmy vydáváme na DVD. Na prvním jsou dva krátké a jeden celovečerní. Já to natočil, tím jsem si splnil přání a neprodal jsem to. Mně stačilo, že to třeba jednou odmítli v televizi a nešel víc za tím. Dal jsem to do šuplete. Pak po čase mne to zase raflo, tak jsem natočil další… A taky neprodal.
Trochu drahá záľuba…
-No, máte pravdu, byla to drahá zábava. Já mám takovou povahu, že se vždy zaujímám o to, co bude. Proto jsme dal hotovej film do šuplete, když jsem viděl, že o to není zrovna zájem.
Tie 60-te roky musela byť úžasná doba. Zoznámil ste sa aj s Werichom. Prečo ste sa k spolupráci na scéne odhodlali tak neskoro?
-Měl dělat ve „Smutku báznivých panen“, ale musel do nemocnice a bylo to vážné. Paní Werichová volal mojí ženě: „Prosím vás, rozmluvte to svýmu manželovi. Jan má potíže s dechem a ty dvě patra pod zemí by mu nepřidali. A on někdy přijde a někdy nebude moct, budete s tím mít jen potíže!. Už tím jsem byl nahlodanej a pak jsem za ním šel do nemocnice na Kladně, kde ještě pro něj měli volný přístroj. Byl v strašným stavu a mluvil jen po slabikách. Mně řekl za drahnou dobu jedinou větu: „Ne-zlob-te se že jsem ta-ko-vá kur-va a ne-bu-du mo-ci s vá-mi hrát…“ Tak jsem nabyl přesvědčení, že ho vidím naposled.
Pak za nějaké tři dny volám k Werichům, zvedla to dcera Jana a ptám se, jak se mu vede. A ona, že ho už pustili a je doma. Ptal jsem se: „A můžu ho dostat k telefonu?“ Odpověď: „Ne, on je na obědě v čínský restauraci.“
Okrem Wericha ste sa priatelil aj s režisérom Formanom, básnikom Hrubín, vátvarníkom Trnkom, básnikom Kainarom, fotografom Tarasom Kuščynským, už spomínaným Oldřichom Nový. Okrem Formana sú už všetci na večnosti, kto ich nahradil?
-No, zrovna včera nás tady objímala Soňa Červená, která byla na našem představení. Pořád k nám chodí vzácní hosté. Třeba Arnošt Lustig byl schopen přijít na jedno představení během tejdne i dva krát. Vaculík sem chodíval. Pořád máme takovýhle skvělý štamgasty. Ale, samozřejmě, ubejvaj.
Jiří Šlitr mal svoj americký sen v podobe vašej originálnej jazzovej opery na Broadwayi. Bola to aj vaša ambícia?
-Moje ambice by to mohla bejt, ale já tomu nevěřil. On si vymínil, že se složíme a uděláme verzi „Dobře placené prochádzky“ s anglickými titulky a on s tím odjel do Ameriky, a Broadway, ale neuspěl.
To znamená, že ten český humor je limitovaný na českú kotlinu? Básnik Miroslav Holub mi hovoril, že pomerne často vychádzajú jeho texty v USA, ale zväčša v intelektuálnych univezitných ghetách… Na druhej strane tam uspeli, síce opäť len v špecializovaných klubových kinách, české komédie ako „Vesnička…“, či „Kolja“…
-Ono je to limitováno spíš tím, že oni neradi pouštějí cizí konkurenci na Broadway. Několik italských muzikálů tam tehdy proniklo, ale taky asi tím, že to měl kdo vlivný prosadit. I Sinatra tomu jistě pomohl. Až Lloyd Weber prorazil tu bariéru proti cizím dílům…
Podľa spomienok vášho mladšieho brata ste bol schopný vzácneho javu – humoru aj mimo javiska. Spomínal, napríklad, ako ste doma po „borůvkách“ mal fialový jazyk a prišiel za ním, či to nie je príznak smrteľnej choroby. Je to neobvyklé, lebo klasickí humoristi sú obvykle skôr slovní, než akční a v súkromí aj toho humorného slova je poskromne. Lasica so Satinským vraj v spoločnosti pôsobili úplne protichodne. Čím bol jeden veselší, tým bol druhý utiahnutejší a málovravnejší. Bol ste od mladosti spontánny „zabávač“?
-Ke komediantství jsem byl náchylný už v útlém mládí, jen jeho kvality byly tehdy mizivé. Teď už je to snad lepší.
Pamätám si, že som mal v mladosti „vnuknutie“, že dráha spisovateľa by mohla byť celkom zaujímavá. Neskôr na strednej škole sa toto „poslanie“ vo mne utvrdilo „jakoby shůry“. Vedel, či aspoň tušil ste už v mladosti čím budete?
-Od svých dětských let jsem prošel celou řadou představ o tom, čím budu. V pěti létech jsem chtěl být letcem, pak francouzským legionářem, později pak chemikem, ale první opravdu seriózní představa o budoucím povolání se mi udělala v šestnácti létech, kdy jsem chtěl být čímkoliv u kresleného filmu „Bratři v triku“. Tam mě ale nevzali a tak jsem šel do ateliérů BaR (později Propagační tvorba) a to bylo mé štěstí, protože tam jsem získal zkušenosti výtvarné, ale i hudební, protože právě tam vznikla, dneska už legendární, skupina Akord club, která dala základ k mému dalšímu, divadelnímu směřování.
Kedysi veľmi známy český publicista (a Štrougalov zať) Jiří Janoušek mi v rozhovore prezradil, že jeho písanie bolo motivované čisto snahou zaujať ženské pohlavie v okolí. Až potom ho začalo zaujímať samotné remeslo. Ako to bolo s vami? Tiež vás v mladosti ženy motivovali k umeleckým ambíciám? Raz ste napísal, že tie sú inšpiráciou aj ako múzy, aj ako inkasantky…
-Ženy my lezly do veškeré tvorby každou skulinou, která v ní vznikla. Ale nebylo to kvůli snaze zaujmout ženské pohlaví, spíš kvůli tomu, že mě bavilo se s nimi zaobírat…
V minulosti boli režisérmi vašich hier osobnosti zvučných mien. Dnes režírujete sám, dokonca robíte aj hudbu a textami vypomáha Váš bratom Ondřej. Zužuje sa im okruh spolupracovníkov?
-To vám řeknu. Dnes stojí takový režisér odhadem 80 tisíc. A já jsem nejlevnější, protože to dělám zadarmo. Taky výtvarnou stránku hry. Jsem placenej za libreto a text a taky jako herec a to mi stačí. To ostatní sponzoruju…
Jeden môj známy, ktorý je na Slovensku úspešným divadelným producentom a dozvedel sa, že vás idem navštíviť, rozvinul teóriu, že píšete a hráte tak dlho, lebo vás slabo platia. Že teda vlastne musíte…
-Já si nemůžu stěžovat, že bych nebyl dost placenej. Od Dilie dostávám slušné peníze za to, co hrajeme. Ale taky za „Kdyby tisíc klarinetů“, co nedávno hráli v Brně, teď taky v Libni a Hradci Králové. Ale taky „Dobře placená procházka“ se každou chvíli hraje. Takže opravdu nestrádám.
A pořád vymýšlím něco nového, protože jedno bych určitě nechtěl. Nechtěl bych tu bejt jako ten starej Legenda, na kterého se lidi choděj dívat jak do muzea.
Takže by ste nemusel pracovať…
Já jsem workoholik. Já se tím nechlubím, to je skutečně nemoc. Nedovedu odpočívat. Na to jsem přišel když jsme se před léty se ženou vydali k moři. A myslel jsem si, jak si tam pohovím a nebudu na nic pracovního myslet, žádné problémy řešit. Vydržel jsem den. Už večer jsem byl nervózní a na druhý den jsem si šel koupit sešit a do něj jsem za tu dobu napsal dvě balady do Kytice. Tím jsem se uklidnil. Nemusel jsem psát celej den, pár hodin jsem tomu věnoval, pak odpočíval, a večer ještě hodinku nad tím seděl. Je to závislost a já kolikrát závidím těm, co jsou schopní jít na dovolenou, strávit tři neděle nicneděláním a opravdu odpočívat.
Pro mě je i ten čas divadelních prázdnin vlastně taky pracovní, ale můžu bejt doma. Jak říká doktor Mahler: „Já když mám někam jít, tak bych se nejradši vzepřel rukama futer od dveří a nepustil.“ Už Schopenhauer říkal, že cestování je zábava idiotů.
Mně manželka nutila cestovat a už jsem viděl všechno od Kanady po Austrálii, od Spojených států až po Azerbajdžán. Já nechtěl, ale ona po tom toužila. Tak jsem si vždy vzal papíry a každý den aspoň chvíli na hotelu psal. Jinak bych měl pocit prázdna, až nudy…
A čo dvaja kolegovia klauni –Štepka a Lasica? Je pozoruhodné ako ste si našli s pánom Štepkom taký kolegiálny vzťah až vznikol pozoruhodný spoločný divadelný federálny projekt „Nevesta provdaná Kubovi“…
-V našich začátcích, když jsem byli hodně slavní, přišel list s Radošinskýho naivního divadla, že nás zvou, abychom se na ně přišli podívat. Tak jsem si říkal, že jsou hodně naivní, když si myslí, že se utrhnu a zrovna si najdu čas na neznámé amatérské divadýlko. Tak jsem to pustil z hlavy. Ale pak jsme zajeli do Bratislavy a tam za námi přišli dva chlapci, Markovič a Štepka, a odkazovali se na ten dopis. A jestli bychom se nepřišli na ně podívat, protože hrajou odpoledne Jánošíka a my hrajeme až večer. Tak jsem tam šel a byl okouzlen. To bylo něco tak nádhernýho. A začali jsme kamarádit a plánovat spolupráci…
Prečo to potom s tým Kubom a Nevěstou skončilo?
-Ono to bylo dost vyčerpávající. My jsme hráli měsíčně 8 představení, dva krát denně. V Praze jsme to hrát nemohli, protože to bylo koncipována na tři scény. Ve středu byla federální a po stranách česká a slovenská. Okolo pak diváci. To bylo naaranžovaný přesně na tu bratislavskou scénu. Ale chodili na nás zájezdy z Prahy. A tak jsme si dali pauzu, ale některé věci se už asi nedají zopakovat.
Aký bol váš vzťah k dvojici Lasica – Satinský (L+S)?
-S těm jsem nic dohromady neměl, ale fakt je, že jejich první pražské představení bylo v Semaforu. To zorganizoval Roháč. Nadchlo mně to, ale taky od té doby vždy když jedem na Slovensko, říkám, abychom se nedopouštěli stejné chyby jak L+S tehdy u nás. Totiž, když oni spustili dialogy v slovenštině jak byli zvyklí, v plném tempu, tak než českému divákovi došlo, že řekli něco vtipnýho, tak už tu byla další pointa a efekt se ztratil. Pálili fór za fórem a jak byli mladí a nezkušení, tak taky ta intonace nebyla tak zřetelná, a mnohé se tím ztratilo.
Proto říkám našim vždy když sem jedeme: „Jsme na Slovensku, tak v klidu, hezky jim to naservírujeme.“
Zhováral sa Gustáv Murín, karikatúra Roman Lazar
—————————————————–—-————————————————————
PODPORTE nezávislé médium. Všetok obsah na tejto stránke je bezplatný. Vaša podpora bude použitá na skvalitnenie stránok. Mimochodom, zaznamenali sme vyše 21 000 vzhliadnutí !!!
Môžte tak urobiť prevodným príkazom na účet:
IBAN: SK54 7500 0000 0040 0096 0499
Ďakujeme!
————————————————————————————————————————
